Zatímco zásluhy kontroverzního Oskara Schindlera ocenil a proslavil geniální Steven Spielberg, o dramatické záchranné akci Nicholase Wintonova by se zřejmě nevědělo, nebýt šťastné náhody. On sám na ni téměř zapomněl, neboť ji nepokládal za nic zvláštního, za nic mimořádného. Všechny dokumenty vztahující se k těmto událostem ležely celé roky zasuté kdesi na půdě domu Wintonových. Tam je teprve v roce 1988 náhodou objevila Nicholasova žena Greta a předala je historičce Elizabeth Maxwel, která vše důkladně zpracovala a zorganizovala setkání Nicholase se zachráněnými dětmi ve studiu BBC v pořadu That´s Life. Po deseti letech připomenul Wintonův čin  slovenský dokument Mateje Mináče nazvaný Všichni moji blízcí a v roce 2002 dokument  Síla lidskosti.

Pan Winton nemusel pomáhat nikomu, byl, jak se říká, za vodou. Mohl odjet lyžovat a mohl si užívat prima dovolenou. Namísto toho zůstal těsně před počátkem války v Praze a začal organizovat  odjezdy ohrožených dětí do Británie, pomáhal jim obstarat potřebné doklady a nalézt náhradní rodiny. Jeho příběh je nyní již dobře známý, z iniciativy českých studentů vznikla petice žádající příslušnou komisi norského parlamentu, aby siru Nicholasi Wintonovi byla udělena Nobelova cena za mír.  Jak je známo, sir Nicholas Nobelovu cenu nedostal. Ve světle toho, kdo Nobelovu cenu za mír také dostal a kdo je na ni občas navrhován, to je možná jedno. Sir Nicholas navždy zůstane v paměti čestných a dobrých lidí i bez zprofanované mírové plakety.


Wintonovy děti žijí, vychovaly vlastní děti a vnoučata, je jich již veliký zástup. Každý z nich je živoucím důkazem toho, že dobro je silnější než nenávist a že život je silnější než smrt. A také dokazují téměř neuvěřitelnou pravdu, že totiž jeden jediný člověk dokáže pohnout kolem osudu a může vykonat více dobra než celá armáda. Dobro není bezmocné, má obrovskou sílu, přestože je tiché a neokázalé. Demagogové křičí na tribunách, ale kdesi někdo neznámý staví hráz smrti a bere za ruku ohrožené dítě a vyvádí je z pekla. Když slyšíme velkohubé žvásty některých demagogů, můžeme propadat nechuti k lidstvu a pocitu, že příroda by už měla přivést na scénu nějaký ušlechtilejší živočišný druh. Ale právě v takových chvílích zhnusení ve tmě zasvitne plachý úsměv třebas jen jediného člověka, který mlčky koná na díle záchrany. Sir Nicholas nemohl zachránit celé rodiny a nemohl zachránit všechny děti, které zachránit chtěl. Jeho možnosti byly omezené a čas neúprosně běžel ke katastrofě. Pan Winton učinil maximum toho, co učinit mohl, vykonal svůj díl úkolu a vykonal jej dobře. Kdyby tehdy bylo podobných lidí a podobných projektů více, svět by byl jiný.

V této době plné nervozity a obav připomínám světlou osobnost naší éry a přeji siru Wintonovi to nejlepší, co si lze přát. A nám všem přeji radost z toho že jsou ještě na světě dobří lidé. Je pravda, že hlasitější a vůbec uřvanější jsou různí grázlové a zdá se, jako by jich bylo víc. Ale není tomu tak, protože ti dobří jsou většinou zticha a mnohdy stejně jako dobrý sir Nicholas o svých činech nejen nehovoří, ale ani na ně nevzpomenou.

Podle židovské legendy stojí kosmos v každé době na neznámých třiceti šesti spravedlivých, kteří neokázale pracují v tichosti a jsou tak skromní, že ani netuší o své odpovědnosti za vesmír. Můžeme jen doufat, že spravedliví našeho věku zatím ještě kdesi žijí. Sir Nicholas je pravděpodobně jedním z nich.

Věra Tydlitátová