Svátek má: Viola

Komentáře

Politici jako cíl nenávisti

Politiky máme na případnou nenávist, sportovce, herce nebo umělce na případné obdivování. Je to tím, že jsou ti druzí pro lidi přijatelnější?


Ne tak úplně: jistě sportovec či umělec musí (většinou) ovládat svůj obor a mít co nabídnout. Ale jejich hlavní výhodou je, že je lze zkrátka vypnout – tak se vám nemotají do života a už vůbec za vás nerozhodují.

Politika, i když člověk odhlédne od našich korupčních peripetií, je řemeslo, kde se pracuje se skupinovou nenávistí – někdo to umí lépe, jiný hůře. Jednoduše každé rozhodování o věcech někoho jiného je ošemetná záležitost, a má-li člověk rozhodovat za ostatní, nutně si část proti sobě poštve – i při sebečistším úmyslu.

Sorry, Kláro

Vezměme si banální příklad. Celý národ se demokraticky shodne, že je třeba postavit letiště. Potud je to snadné. Teď ovšem na řadu přijde rozhodování, komu za humny. Tady už je přímá demokracie krátká, a kdyby se měli lidé domluvit "mezi sebou", nejspíš by to dopadlo tak, že se všichni zúčastnění do krve pohádají a nakonec třeba poperou.

Pokud ale vystoupí politik a řekne sorry, Ivane, sorry, Kláro, letiště bude stát u vás a vám budou nad hlavami létat letadla a basta, oprávněně naštve Ivana, Kláru, jejich kamarády a spřízněnce, ale tím to končí.

Nenávist je tak mířená na jeden bod – na politika. Jenže je to hlavně nenávist impotentní – danému politikovi budou asi dotyční spílat, ale nikdo normální mu nerozbije ústa – jen jej prostě příště nezvolí. Nenastartuje se tedy možný nebezpečný zpětný řetězec nenávisti a nenávist zůstane jen na úrovni bouchání půllitry o stoly v hospodě.

Politik si této role, být cílem impotentní nenávisti, musí být vědom. Nelze rozhodovat tak, aby byli všichni nadšení, i při tom nejlepším úsilí o komunikaci, svědomitost a spravedlnost prostě vždy bude existovat jistá část obyvatel, kteří rozhodnutím utrpí a nikdy je s nadhledem nepochopí.

Jistě, je třeba, aby věci, které si lidé mohou rozhodnout sami, také sami rozhodli – to je princip subsidiarity, kterého se drží Evropská unie a měl by se ho držet každý stát či každý, kdo své lidi jakkoli zastupuje. Jenomže jsou oblasti, kde to prostě nejde, aby si každý vybral, co je pro něj nejlepší. Tak třeba zákon (o daních, důchodech, letištích) musí platit pro všechny občany České republiky, nemůže být napsán tak, aby vyhovoval každému.

Užitečný terč

Politiky máme na případnou nenávist, sportovce, herce nebo umělce na případné obdivování. Je to tím, že jsou ti druzí pro lidi přijatelnější? Ne tak úplně: jistě sportovec či umělec musí (většinou) ovládat svůj obor a mít co nabídnout. Ale jejich hlavní výhodou je, že je lze zkrátka vypnout – tak se vám nemotají do života a už vůbec za vás nerozhodují.

Sport lze vypnout, knihu odložit, písničku ztlumit nebo změnit lokál. To přirozeně s politikem udělat nemůžete – sice můžete vypnout rádio, televizi či nečíst noviny, nicméně politici na váš život budou mít praktický dopad, ať se vám to líbí, nebo ne, a ať už to vnímáte, nebo ne.

Jisté penzum nenávisti generuje každá společnost - a je ji třeba ventilovat. A to buď proti sobě navzájem, nebo na jakýsi jednotný celek, který se stává jeho terčem. Proto i z tohoto hlediska koncentrace nenávisti na politiky je něco, co je vlastně dobrým vynálezem, ač to tak na první pohled možná nevypadá.

Starší společnosti to řešily obětními kozly či beránky, různými prazvláštními slavnostmi, kde se řád společnosti na přesně danou chvíli zcela převrátil a vše bylo na chvíli naopak – králové byli šašky a blázni králi (jak to krásně popisuje Mircea Eliade například v Mýtu o věčném návratu).

Potud teorie. Horší je, když ale dělají cosi, co se kromě nich a spřízněných firem či kamarádů nelíbí vůbec nikomu. To je zrovna třeba případ korupce. Zde bychom my i politici měli být extrémně přísní. V jiných oblastech naopak shovívavější.

Tomáš Sedláček
Psáno pro HN

Marx and Spenders

Marx and Spenders

Tomáš Sedláček 

20. května 2013
Titulek si vypůjčuji z básně od Tomáše Kafky, českého diplomata, který v krátkých básních, většinou psaných a rozesílaných formou SMS, často a trefně vystihuje dilemata doby. Marx a utrácení, státní plán a spontánní ekonomika - toť jakési perverzní...

Ekonomie jako ideologie

Ekonomie jako ideologie

Tomáš Sedláček 

8. dubna 2013
Někteří označují naši dobu za postideologickou. Opak je pravdou: naše doba je nejideologičtější dobou, která snad kdy byla. Již nemáme odstup od své ideologie ani o ní nevíme, což se projevuje tím, že ji považujeme za jedinou pravdu.

Vraťte nám naši neudržitelnost

Vraťte nám naši neudržitelnost

Tomáš Sedláček 

3. dubna 2013
Proč stále ignorujeme neudržitelnost v reálné ekonomice? Protože nemáme žádnou komplexní teorii, kterou bychom současnou mohli nahradit, a málo odvahy či soudnosti přiznat, že zatím žádná uspokojivá teorie neexistuje.

Kyperský boj o setrvání v eurozóně

Kyperský boj o setrvání v eurozóně

Tomáš Sedláček 

26. března 2013
Velký obrat Evropy může začít na maličkém Kypru. Kdekdo by si mohl přát, aby ostatní země či banky EU Kypru pomohly více, alespoň do té doby, než si pro podobné případy uděláme nějaká pravidla a nebudeme vše řešit...

Mýty v čase cholery

Mýty v čase cholery

Tomáš Sedláček 

14. listopadu 2012
Mohli Židé za mor? Může euro za krizi? Jsou evropské finance nejhorší na světě? A kdo je pak nejlepší? Peníze by měly proudit od bohatých k chudým, alespoň takový by měl být ideální stav podle ekonomů. Ve světě...

Demokracie bez růstu a rostoucí komunisté

Demokracie bez růstu a rostoucí komunisté

Tomáš Sedláček 

23. října 2012
Budete žít ve svobodné zemi, moct si volit vlastní politiky, číst a psát, co se komu zachce, a cestovat kamkoli po světě. Ale sníží se životní úroveň a HDP dlouhodobě o kus klesne. Co byste si vybrali?

Nejčtenější

Senát (horní komoru Parlamentu ČR) byste:

Zachovali
transparent.gif transparent.gif
13%
Zrušili
transparent.gif transparent.gif
71%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
16%