Právě když přistává sonda na Marsu, v televizi běží sága Hvězdné války, jeden z mála moderních mýtů, který svými myšlenkami a moudry ("Chceš-li být Jedi, musíš (si) věřit! Pak budeš schopen hory přenášet.") formoval už dvě generace. Je to fantaskní příběh, který v sobě kombinuje dalekou budoucnost s dávnou minulostí - mnišsky vypadající a jednající "duchovní rytíři" Jedi, kteří vyměnili železný meč za meč laserový, bytosti, které jsou velice citlivé na závany Síly, a přesto nesmějí cítit ani lásku, ani nenávist.

Tato sága, jejíž první díl vznikl v roce 1977, promlouvá výmluvně k době, která byla a je tak pyšná na svůj technický pokrok, kdy se létá z planety na planetu, jako by se jelo tramvají z Břevnova na Hradčany. Tomuto světu nakonec vládnou oni "duchovní Jedi", kteří umí nakládat s mystickou Silou. Zvláštní poselství přemodernizované době.

Tomu, kdo se v pondělí díval na přenos ze základny NASA, která orchestrovala "nejsložitější manévr na cizí planetě", nemohlo ujít, v jakém kontrastu k našim fantaziím je naše realita. Z pohledu lidí zvyklých vidět Avatara, Matrix a Hvězdné války vypadala základna NATO jako prvobytně pospolná společnost: laptopy, pár obrazovek na zdi a nic moc víc. Stroj, který na Marsu přistál skoro na provázcích, musel překvapit svou nemotorností.

Jiná inteligence

Od slova Mars pochází české slovo Marťan. Právě takové bytosti se pokoušíme najít po celém vesmíru. Skrývá se za nimi touha po jiné, vyšší inteligenci, od níž bychom se mohli něco přiučit. Jenže netušíme, co vlastně máme hledat. Pátráme po známkách života nebo po planetách, kde je život možný. Zapomínáme přitom na to, že je možný zejména na té naší. A cizí (mimo-lidskou) inteligencí to tu oplývá až srdce žasne. Stačí se podívat na zvířata a rostliny. Ale to nás zas tak nezajímá...

Když se Stanley Kubrick a Arthur C. Clarke radili s odborníky, jak by asi mohl vypadat extraterestriální život, byli upozorněni, že naše představa o tělech, je, slušně řečeno, omezená. Je mnohem pravděpodobnější, že taková vyšší inteligence bude mít čistě duchovní princip.

Také proto je ve Vesmírné odyseji mimozemský život vykreslený jako ony tmavé kvádry, které vidíme na začátku filmu a které pomohou našim předkům s používáním nástrojů a vytáhnou je tak ze "zvířecího života". Koneckonců prominentní fyzik Princentonské univerzity Freeman Dyson dokonce píše: "Je dost dobře možné, že za dalších 10 miliard let se život na zemi vyvine takovým způsobem, že se zcela oprostí od těla a krve a "vtělí se" třeba v mezihvězdný černý mrak... "

Mimozemšťané a mimolidi

Dysonova představa duchovních bytostí vlastně není nic nového. Naši předci o nich hovoří bez uzardění již dávno. Bůh, andělé, démoni. My jsme jenom této víře, která vzbuzuje jak uspokojivé, tak i hrůzu nahánějící pocity, že "nejsme sami", dali moderní technický ráz. Hledáme jiné formy života a přitom jen pokračujeme v pátrání, které započali naši předci. Také hledali "cosi jiného, vyššího" na naší planetě a my jsme jen toto hledání posunuli, za pomoci techniky, na planety cizí.

Koneckonců Ježíš je takovým dobrým příkladem mimozemšťana, doslova a do písmene, který z jiné dimenze přistál na Zemi v naší podobě, hovořil naším jazykem, který je srozumitelný i po dvou tisících letech, aby nám ukázal, že Boží království, ráj, po kterém tak prahneme, není ani v budoucnu, ani ve hvězdách, ani nikde jinde ve fiktivně-materiálním světě či prostoru, že jej nedosáhneme žádnou technikou, ale že je tady, v nás. Abych nebyl nepochopen, jsem velký fanda hvězdného výzkumu: ale ono je, asi to tak vypadá, snazší hledat odpověď v nekonečném hvězdném prostoru kolem než uvnitř sebe samého.

Tomáš Sedláček
Psáno pro HN