Dnes se politici ODS hromadně diví tomu, že Senát skutečně jako pojistka ústavnosti funguje.

Nejde o žádný puč, ani ústavní revoluci. Senátoři využili oprávnění, které ústava obsahuje řadu let, a poslali prezidenta za jeho chování v pěti konkrétních případech před Ústavní soud. Ani prezident Klaus nemůže být nastalou situací překvapen. Jeho postup v těchto kauzách byl již dříve podroben kritice jak na půdě Senátu, tak ve veřejné, politické či odborné diskusi. Prezident je zkušený dlouholetý politik, mohl včas na kritiku reagovat, své chování upravit a žalobě předejít. Tuto příležitost až na malé výjimky promarnil.

Výzvy k tomu, aby Senát vůči Václavu Klausovi využil pravomoc podat žalobu pro velezradu se ve veřejném prostoru objevily už v minulosti. Nové je jen to, že tyto návrhy nyní získaly v Senátu dostatečnou politickou podporu. Mimo senátory za ODS doslova napříč politickým spektrem. Nepochybně k tomu přispěl výsledek doplňovacích voleb do Senátu v říjnu 2012, ale především vysoce kontroverzní amnestie a arogantní způsob, se kterým ji prezident Klaus prosadil a obhajoval.

Senátoři aktivně a odvážně splnili svou ústavní roli. Senát je orgánem, jemuž dosud jako jedinému náleží oprávnění iniciovat řízení před Ústavním soudem k posouzení odpovědnosti prezidenta republiky za jeho jednání, které směřuje proti demokratickému řádu republiky. Kontrolní role Senátu vůči prezidentovi je nezastupitelná a nenahraditelná aktivitou kohokoliv jiného. Nemůže ji suplovat žádná mediální kritika či petiční iniciativa.

I když ústavní funkce prezidenta republiky má v naší společnosti velkou váhu a ti, kdo ji vykonávají se těší tradiční a všeobecné úctě, ani prezident nestojí nad zákonem. Prezident republiky skládá ústavní slib, ve kterém se zavazuje zachovávat ústavu a zákony České republiky. Je to politik, který musí dodržovat a ctít ústavu republiky stejně, jako například premiér, poslanec či senátor.

Považuji žalobu Senátu na prezidenta republiky pro velezradu za poslední příležitost, jak na řadu dlouhodobě ústavně problematických kroků hlavy státu znovu veřejně upozornit, vyvolat společenskou diskusi a vytvořit napříště takovou situaci, která zabrání tomu, aby se opakovaly podobné excesy, jako byla například poslední amnestie pro tuneláře a podvodníky, nebo vyjednávání výjimky v rámci mezinárodní smlouvy, která již byla ratifikována oběma komorami českého parlamentu.

Věřím, že Ústavní soud využije této příležitosti k tomu, aby se vyjádřil ke každému jednotlivému tvrzení o protiústavním jednání prezidenta, zda jím byl či dosud je narušován demokratický řád státu, a podá tím autoritativní výklad mezí ústavních pravomocí prezidenta, čímž se předejde porušování Ústavy a podobným sporům mezi jednotlivými ústavními institucemi do budoucna.

Jsem úpřesvědčen, že žaloba je důležitý symbolický krok, který posílí standardní a zdravé fungování našeho parlamentního demokratického systému a také důvěru občanů v to, že pravidla v naší zemi platí opravdu pro každého stejně.